Není jasné, odkud přesně pochází zvyk pálení čarodějnic. Snad z keltských zvyků, kdy byly zapalovány dvě vatry, a možná také z Německa z pohoří Harz, kde se prý čarodějnice slétaly. Odtud pochází i název Valpružina noc. Později církev zasvětila první květen apoštolům Filipu a Jakubovi – odtud Flipojakubská noc. S pálením čarodějnic se poutá řada pověr. Ty se většinou pojí s vyháněním a ochranou před zlými silami, vítáním jara a plodností. Dodnes se zachovalo především pálení ohňů s postavou čarodějnice. U nás se Čarodějnice konají, co já pamatuju, odjakživa. Jen jsme si na ně my děti musely všechno připravit samy a bylo to bez občerstvení. Zapalovaly jsme stará košťata a také byly populární proděravělé plechovky, ve kterých se zapálilo uhlí. Točily jsme tím vším nad hlavou a byl to fičák. Soutěžily jsme s okolními vesnicemi o to, kdo později zapálí oheň a čí bude mohutnější. Jiná doba, jiné zvyky. Letos se v poslední dubnový den, který tentokrát vyšel na neděli, vydal od Coopu průvod opět po polní cestě z Osova nad Osovec, kde byla připravena hranice. Tentokrát na ní seděly dokonce dvě čarodějnice. Proběhla soutěž masek, kdy mezi dětmi zvítězili Maruška a Vašík Tkáčovi, a u dospělých čarodějnic, kterých tentokrát bylo jen pár, patřilo prvenství paní Kateřině Červené. Všichni ocenění převzali malé dárky a přistoupilo se k zapálení ohně. Toho se dle tradice měl ujmout muž, který se jako poslední v obci ženil, což byl Miloš. Vatra nádherně vzplála, hasiči hlídali, aby nevzplálo i něco jiného, přítomné děti i dospělí si opékali buřty, v nabídce občerstvení byly teplé i studené nápoje a u malého ohně se hrálo na kytaru a zpívalo. Vytrvali jsme do tmy a na cestu domů nás vyhnala až převelice studená noc.
